Slovo "keramika" pochází z řeckého slova Keramos,  což znamená "jíl". První zmínky o obkladových materiálech lze nalézt již ve středověku.

Na našem území se začaly ve větší míře vyrábět až v 17. století a do širší průmyslové produkce postoupily až na konci 19. století. Zpočátku byly tyto prvky vyráběny z póroviny (to je keramika s bílým pórovitým střepem, složením blízká porcelánu), která má vysokou nasákavost, proto byla postupně nahrazena hutnějšími surovinami.

Patrně první keramické „dlaždice“ byly vyrobeny ve Středomoří, zejména v Egyptě, kde byly glazované keramické desky používány pro reprezentativní budovy. Desky či cihly byly sušené na slunci nebo pečené a natahovaly se na ně první glazury modré barvy na bázi mědi.

V pozdějších dobách se dlaždice stávaly sofistikovanější a dostávaly různé pestřejší barvy. Arabská expanze na západ poté přispěla k rozšíření výroby do Itálie a Španělska. Zvláště v Itálii se poté rodí a rozvíjí kultura dlaždic, která trvá dodnes. Starověké příklady dlaždic se nacházejí i v Mezopotámii, zdobené jednoduchými bílo-modrými pruhy a dále v Tunisku, Íránu, Středním východě. Keramika užitková byla samozřejmě vyráběna i v Číně, Japonsku atp. Později byl jedním z hlavních výrobních center město Iznik v Turecku, které proslavily dlaždice nejen v počátcích svou průhlednou bílou glazurou a modrým ornamentem, ale později cca v polovině 16. st. rozšíření barevnosti na tyrkysovou, fialovou, zelenou a černou barvu. Iznické kachle následně prosluly po celém impériu, byly jimi vyzdobeny snad všechny významné mešity v Istanbulu.

Před rokem 1990 se v Československu  standardně vyráběly jednobarevné obkladačky rozměrů 15 × 15 cm a dlažby v rozměru 20x20cm, dnes jsou od tuzemských i zahraničních výrobců k dostání obkladačky a dlažby různých barev, vzorů i rozměrů, které se  především v poslední době výrazně zvětšily. Běžné jsou v dnešní době rozměry: 60x60 cm, 60x120 cm, 80x180 cm, nebo dokonce extrémní velikosti dlažby v rozměru 120x270 cm a 160x320cm.   Dnešní obdélníkové obkladačky, dlažby se pokládají většinou na výšku, méně často pak na šířku (především v malých místnostech s vysokým stropem), zřídka na šířku v podobě vázaného zdiva (v každé řadě jsou obkladačky posunuty o půl šířky oproti sousední řadě). Toto je provedení „na vazbu“. Jsou-li obkládačky v rovných, svislých řadách, je to provedení „na střih“.

Při volbě druhu obkládaček (a také dlažby) je nutno rozlišovat, zda se jedná o vnitřní, nebo venkovní použití. Vnitřním obkládačkám v mrazu odprýská glazura a zcela se znehodnotí. Mrazuvzdornost je podmíněna nízkou nasákavostí. Mrazuvzdornost obkladu také ovlivňuje samotné provedení obkladu, lepící a spárovací hmoty, kde je nutné zabránit proniknutí vlhkosti pod obkládačky.

Za časů monarchie, první republiky a až do začátku 60. let žádné tmely neexistovaly a obkládačky se lepily „na bochánky“. Pro obklad se nechalo asi 15 mm. Na každou obkládačku se položil kopeček cementové malty, ta se postavila na vodorovné prkno a přitiskla se kolmo na zeď. Při demolici starého obkladu vidíme na každé obkládačce kruh malty s nepodlepenými rohy. Spárování bylo tím velice obtížné a pracné. Od 60. let se obkládačky lepily svou celou plochou na cementovou kaši. Ta rychle tuhla a pokud bylo třeba udělat nějakou korekci, nešlo s ní už pohnout. Musela se vyloupnout, oškrábat, umýt a znovu nalepit. Tyto pracné způsoby patří dnes do muzea zednictví. Hlavní výhodou později užívaných lepících tmelů bylo to, že tuhly mnohem pomaleji a obklad bylo možno pohodlně korigovat.

 

Nyní v  Evropě vč. tureckého trhu zcela dominují španělské a italské obklady. Vyrábějí 70 % z celkového objemu keramických obkladových prvků. Historicky významným evropským výrobcem je také Portugalsko

Celosvětově v závěsu za nimi je samozřejmě Čína, která neustále násobí svou produkci.